Ze změn na všech úrovních vyvěrá i u přiměřeně zdravého starého člověka několik základních změn v potřebách. Zde rovněž odkazujeme na pojetí Vágnerové (2011), které doplňujeme o další zdroje (Říčan, 2004).
- Potřeba stimulace je snížena. Intenzivní podněty nebo nahromadění mnoha různých podnětů ve stejný čas je často zdrojem podráždění. Snížená schopnost adaptovat se na změnu tak způsobuje přehlcení i při méně náročných situacích. Důsledky pro sociální práci se starými lidmi jsou zřejmé: vnímat individuální schopnost starého člověka zpracovat množství podnětů a informace či změny srozumitelně a předvídatelně „dávkovat“. Pocit přehledu, kompetence tak přispívá k emočnímu zklidnění klienta.
- Potřeba učení je snížena, starý člověk dává přednost stereotypu. Obtížné přijímání nových podnětů a pocit přehlcení starého člověka destabilizuje, proto dává raději přednost rutině, jak v denním řádu, tak při kontaktech s druhými lidmi. Méně ohrožujícími jsou kontakty s vrstevníky, kteří „jeho“ světu rozumí, kteří ho respektují. Právě z respektu vyrůstají všechny přístupy, které při vytváření metodiky Sandplay pro práci se seniory integrujeme: sandplay, validace podle dr. Naomi Feil, preterapie Garryho Proutyho i reminiscenční terapie, kde se odkazujeme na dr. N. Špatenkovou jako průkopnici toho přístupu v práci s klienty – seniory.
- Potřeba citové jistoty a bezpečí se zvyšuje. Hrozba onemocnění, ztráty životního partnera nebo přátel i postupné ztráty vlastních kompetencí činí starého člověka křehkým, citlivým, ohroženým. Podpora jeho sebeúcty, která stojí v základě všech přístupů, a prožitek pozitivních emocí, které vidíme v sociální práci při sandplay se seniory, je zdrojem vyšší stability a pocitu kompetence.
- Potřeba seberealizace. Odchodem ze zaměstnání ztrácí člověk v raném stáří ocenění, kterého se mu dostávalo. To může být zdrojem frustrace. Může však nastat i situace, že starší člověk vloží svoji již nižší energii do pomoci svým rodinným příslušníkům, do koníčků, které v předchozím období zanedbával. Pokud starší člověk nepřesměruje svou seberealizaci na jinou obast, může u něj dojít k vážným psychickým problémům.
- Potřeba otevřené budoucnosti a naděje. Podobně jako v prvním životním období, pro které E. Erikson použil zpodobnění vývojového konfliktu jako střet důvěry a nedůvěry v život, člověk v závěru života potřebuje mít naději a pocit otevřené budoucnosti. Strach z opuštění a představa smrti, které se nemůže vyhnout, vytvářejí nepříjemné emoční nastavení. Sociální pracovník může připravit pro svého klienta seniorského věku takové aktivity, které se stanou zdrojem pro naplněné prožívání každého zbývajícího dne, i s vědomím možnosti blízké smrti.