Požadavky na sociálního pracovníka, který bude klienty s demencí aktivizovat prostřednictvím integrativní sandplay aktivizace, se velmi nápaditě doplňují s požadavky na reminiscenčního terapeuta (Špatenková, Bochomská, 2011), požadavky pracovníka pracujícího s validační terapií podle Naomi Feilové i požadavky na akreditovaného sandplay terapeuta (Pearson, Wilson, 1999).
Potřebné charakteristiky pracovníka uvádíme níže v jednoduchém seznamu. Při formulaci vycházíme jednak z osobní i profesní zkušenosti s nastíněnými způsoby práce, jednak z literatury.
Průprava aktivizačního pracovníka obnáší:
- základní teoretické znalosti sandplay aktivizace, reminiscenční terapie a validace;
- osobní zkušenost práce se sandplay aktivizací v roli klienta i podporující osoby;
Potřebné kompetence aktivizačního pracovníka zahrnují:
- dovednost vyladění svého těla a psychických funkcí a navození klidného a radostného stavu, který může klient zrcadlit;
- schopnost být pozorný a citlivý vůči klientovi;
- schopnost projevovat podpůrnou, akceptující přítomnost bez náznaků hodnocení nebo tlaku;
- citlivost pro klíčová témata, která klient často ještě na nevědomé úrovni nabízí nebo která nedokáže verbalizovat;
- dovednost vhodně pokládat otázky (zejména u klientů v časnějších fázích demence);
- dovednost mlčet s klientem;
- dovednost zrcadlit klientovy emoce a přijímat je;
- schopnost vlastní sebereflexe a umění vyhledat a přijmout pomoc při řešení vlastních vývojových úkolů (srv. Pearson, Wilson, 2001);
- dovednost aktivního naslouchání;
- dostatek času na aktivizaci;
- respekt pro jedinečnost každého klienta;
- oblibu formátu hry, oblibu vzpomínání;
- ochotu přijmout zpětnou vazbu a pracovat na sobě (Špatenková, Bolomská, 2011).
Podobný dlouhý seznam by snad mohl některé aktivizační pracovníky odradit. Jiný obraz však jako pečující nebo pracovníci v pomáhajících profesích vidíme ve světle vlastního životního příběhu: postupné získávání těchto kompetencí je přínosem nejen pro klienty, je přínosem i pro nás samotné. Při aktivizaci klientů s demencí se dotýkáme vlastních strachů, vlastních obav ze stárnutí, vlastních otázek nad smyslem života. Jejich zodpovídání a otevřené žití vlastního života s láskou a odvahou „navzdory“ tomu, že každý životní příběh končí smrtí, je nejen ochranným valem proti profesnímu vyhoření, ale podstatným krokem k integraci naší osobnosti.