Ruce často rozluští záhadu, se kterou se mozek marně namáhá.“
C. G. Jung
Metodika vznikla v rámci projektu Využití prvků metody Sandplay při vedení rozhovoru se seniory, Sandplay jako podpora procesů validace (metoda komunikace) a reminiscence s cílem posílit kompetence sociálních, aktivizačních pracovníků pracujících v rezidenční péči (domovy pro seniory, hospicová péče) či v terénních službách (sociálně aktivizační služby pro seniory apod.). Posílení kompetencí je v rámci projektu zaměřeno na schopnost vést rozhovor se seniorem o klíčových životních tématech s pomocí alternativních metod (v našem projektu využití Sandplay pro lepší komunikaci a pro podporu metody reminiscence a validace), které mohou seniorům umožnit zpracovávat a uzavírat jejich důležitá životní témata a období.
Teoretická část také přehledně zpracovává problematiku stáří, změny ve stáří, vývojové úkoly ve stáří a potřeby seniorů. Nabízí základní rozčlenění typů demencí. Kromě klasického dělení se sociální pracovník seznámí se čtyřmi stádii demence podle Nomi Feil (autorka metody Validace), a to v jednoduché infografice.
Dále se v teoretické části sociální pracovníci seznámí s pojmy sandplay, sandtray a prací se symboly v terapeutickém procesu. Následuje definování rámce pro využití prvků sandplay při aktivizaci, který autoři nazvali „integrativní sandplay pro aktivizaci seniorů”. Pojem integrativní je použit záměrně, protože ukazuje některé styčné plochy mezi sandplay, reminiscencí a validací. Reminiscence a validace jsou v teoretické části stručně popsány spíše informativně, aby ukázaly sociálním pracovníkům další možnosti, jak se v aktivačních technikách dál rozvíjet. Jsou zde také podrobně vyjmenovány cíle a přínosy práce se sandplay pro seniory. Teoretická část je zakončena kapitolou, která je věnována kompetencím a dovednostem sociálního pracovníka pro integrativní sandplay aktivizaci.
V praktické části si sociální pracovníci osvojí práci s Metaforou ledovce podle Virginie Satirové, sebezáchovnými pozicemi podle téže autorky, pěti strategiemi zvládání stáří podle S. Reichaldové a s pěti P (více viz kapitola 10.4.) pro udržování a posilování přizpůsobivosti senirů se svým stářím. Následuje kapitola, která se věnuje vybavení pro integrativní sandplay, jak ho zajistit a jaká jsou základní pravidla práce s pískovištěm. Čtyři ukázkové aktivity uzavírají tuto část metodiky a následuje kapitola 13, která obsahuje nejprve infografiku (obrazový postup práce s klientem), pak obecný postup pro práci s klientem na pískovišti a poté podrobný popis k jednotlivým asociačním kartám pro přípravu a reflexi k deseti nejdůležitějším životním fázím – tématům, o kterých klienti mají potřebu mluvit ve svém vyrovnávání se stářím a konečností života.
Všechny asociační karty jsou strukturovány podobně – obsahují náměty, instrukce a inspirace, jak se na práci s klientem připravit, jak zadat samotnou práci klientovi na pískovišti, jakými otázkami jej podpořit v průběhu sezení i jakým způsobem práci s klientem ukončit, včetně možného úkolu pro mezidobí do dalšího setkání. Součástí každé asociační karty jsou jednoduché záznamové formuláře, a to jak z individuální, tak skupinové práce. Součástí každého záznamového formuláře je „odkaz” budoucím generacím nebo konkrétním osobám ze života klienta jako možnost zanechat po sobě ponaučení a moudro pro „smysluplně prožitý život”.
V přílohách bychom pak rádi zdůraznili zejména kazuistiky s konkrétními zkušenostmi z práce se seniory na pískovišti a praktické ukázky použití symbolů v něm.
Pískoviště vnímáme jako jasně ohraničený prostor, kde se pomocí symbolů mohou odehrávat důležité části našich životních příběhů. Na pískovišti můžeme vidět napínavé situace, dramata, rozcestníky, úspěchy, radostné chvíle. Zažívat humor, odlehčení, vlastní celistvost a důležitost. Pískoviště se může stát místem pro naše vzpomínky, naši současnost, co prožíváme a potřebujeme tady a teď i pro naši budoucnost, pro naše přání, naděje a nesplněné sny. Symboly v pískovišti mohou mluvit o našich pocitech, přesvědčeních o sobě a světě kolem nás, o našich očekáváních a touhách. K tomu, abychom toto mohli zažívat, potřebujeme laskavého, respektujícího průvodce, díky kterému se můžeme stávat zralejšími, zdravějšími, spokojonějšími a přijmout fakt, že „Já jsem Já a tak je to dobře.”
V dřívějších dobách i dnes odcházejí někteří lidé hledat sami sebe do drsné pouště. Naše malé pískoviště se může stát takovou malou pouští, kde můžeme hledat sami sebe, druhé lidi (rodinu, přátele). Můžeme zde objevit víru, spiritualitu, lásku a naději. Ujištění, že život stojí za to.
Práce na pískovišti začíná soustředěným tichem, kdy písek je čistý, zarovnaný, připravený podobně jako malířské plátno. Potom ožije symboly, předměty, barvami, příběhem. Když odcházíme, je zase čistý, zarovnaný a tichý.
Jednoho dne se na písek už nevrátíme, nastane ticho. Ticho, ve kterém se rozezvučí nebeská harmonie našeho jedinečného životního příběhu.
Než se dostaneme k popisu samotné práce se symboly a vytvoříme teoretický rámec pro práci s pískovištěm, začneme s myšlenkou, která se objevila na posledním obrazu v písku (scéna na pískovišti) 79leté paní Františky.
Paní Františka docházela k práci na pískovišti 3 měsíce. Nejprve v místnosti seděla a dlouhé minuty si prohlížela symboly a předměty na policích. Někdy si ponořila ruce do písku a jen jimi pomalu pohybovala. Někdy se v jejích očích objevily slzy a po tváři jí přelétl lehký úsměv. Bylo vidět, že dotýkání se písku bylo pro Františku příjemné, uklidňující až meditativní. Na třetím setkání odhrnula všechen písek, až se dostala k modrému dnu (dno pískoviště je modré). Dlouho se na modrou plochu dívala a usmívala se. Potom naznačila, zda si může vzít nějaké symboly z polic kolem ní. Asi po 5 minutách slavnostně umístila na modrou plochu velrybu. Dlouho se na ni dívala a vypadala spokojeně. Pracovník jí pustil meditační hudbu se zpěvem velryb (hru na pískovišti můžeme doplnit hudbou, zpěvem apod). Františka zářila štěstím. Na čtvrtém setkání Františka umístila na pískoviště obrázek s březovým hájem a do středu blíž k hornímu okraji pískoviště, velkou zlatou bránu a k ní postavila 2 anděly a malou ikonku s Pannou Marií. Františka se dlouho dívala na tuto scénu. Protože Františka pravidelně navštěvovala bohoslužby v místní kapli, pustil jí sociální pracovník s jejím souhlasem píseň Ave Maria. Když píseň dohrála, Františka řekla jedinou větu: „Jsem připravena.“ Tento obraz v písku byl na této zemi její poslední, za týden Františka zemřela.